Měl to být vcelku poklidný večer strávený s muzikou pro
intelektuály. Tak se jí říká. Hudební šuplíček IDM s názvem, který je o poznání
blbější, než hudba samotná. Možná, že dubnové vydání večírku Music Infinity
v pražském klubu Palác Akropolis se chtělo téhle stylové škatulce pomstít a
proto pozvalo na pódium hned dvě hudební hvězdy tohoto stylu. Jednu českou,
projekt Sonority, druhou z Velké Británie, Jona Hopkinse. A aniž by se nějak
předem domluvili, předvedli v Akropoli live vystoupení, které by se sice
chvílemi za IDM, díky těžkopádné definici tohoto stylu dalo považovat, nicméně
většinu času šlo spíše o parodii žánru. A kdo z toho těžil? Návštěvníci
především! Ti sice nezaplnili celou Akropoli až po okraj, přesto se, myslím,
může tato akce považovat za úspěšnou.
Když se řekne IDM anebo Sonority, každá správná češtinářská příručka vám vyhodí
to druhé slovo jako synonymum. Když tento jednočlenný projekt začal před pár
lety poprvé vystrkovat svůj laptop a první mašinky ze židlochovické ulity,
vcelku jednotný hudební styl, tu s trochou breaků, tu zas se špetkou drill´n´bassu,
nemohl dostat jiný štítek než právě IDM. Cejch, který hodně lidí stále dost
dobře nechápe. Po posledním koncertu Honzy Hanáka aka Sonorityho je však tento
štítek zcela mimo mísu. Stále ale Honza užívá ve své hudbě mnohavrstevných
hudebních ploch, disharmonických spojů, celou plejádu ruchů a hudebních kopanců
do intimních míst, až to občas přijde tak nějak pořád stejné. Na rozdíl od
dřívějška se nebojí použít ani rovných beatů a vcelku uhlazené hudební
kompozice. Tomuto je už celá ta škatule IDM malá a zdráhal bych se jí
v programech koncertů používat. Rovné beaty téměř vyvážily poměr s těmi
zlámanými a hudba linoucí se z reproduktorů se strhávala často až k typickému
technu či… to když se přidaly vysamplované vokály a primitivní hudební rejstřík…
k tranceu. Musím říct, že tady už jsem byl trochu na pochybách a ne ani tak
z důvodu, že jsem v tu chvíli stále čekal, že Jon Hopkins předvede velmi komorní
koncert a tak takováhle taneční nálož je trochu mimo mísu. Spíš jen, že jsem
nečekal na Music Infinity, potažmo od tohoto projektu docela jednoduchou,
poněkud tuckoidní hudbu. Lidí na parketu ještě nebylo tolik, začínalo se takřka
s otevřením klubu už v 19:30 a tudíž těžko soudit, jaké by byly reakce, já se
však přiznám, že raději mám „starého“ Sonorityho, který si pohrává s rytmikou,
se zvuky a skládá ten hudební „sendvič“ i z přísad ne úplně konvenčních. Páteční
koncert mi přišel, jen ovšem chvílemi, trochu jako Matějská.
Překvapení jménem Music Infinity pokračovalo i nadále. Pár minut před devátou se
na pódiu objevil sympatický chlapík, postavil se za své mašinky a já čekal
hloubavou a jímavou muziku plnou nekonečně bohatých melodických ploch tu a tam
podpořených nerušícím beatem. Pravdou je, že tak trochu živější muziku, než jaká
je studiová práce tohoto Angličana jsem tajně čekal, ale co se vlastně z celého
tohoto koncertu vyklube, to jsem neměl ani páru. Šok to, musím říct, byl ale
příjemný. Zpočátku to skutečně IDM-friendly muzika byla: minimalismem ovlivněná
kompozice a melodické backgroundy v rytmu jemného tepajícího beatu, kdy jediné
vytržení způsobil až vrchol mnohaminutové gradace skladby. I takováhle hudební
perla však vzala za srdíčko. Jon Hopkins se hudby vážně nebojí a tak večerem
prolétlo mnoho hudebních stylů a poloh, proto ani lekce dubstepu nebyla od věci.
Dostalo se i na decentní rovné beaty, ovšem nebylo to nic, za co bych mu chtěl
spílat. Celá ta hodina vystoupení měla hlavu a patu. Dokonce i závěrečných snad
dvacet minut, kdy se ke slovu dostal naprosto nehorázně taneční breakbeat, u
kterého jsem už pomalu přestával doufat, že existuje. Pravdou je, že na
klasických breakbeat-parties ho díky té moderní vlně tohoto stylu nyní takřka
neslyšíte. Jonův oldschool však vůbec nezněl nějak starobyle, právě naopak. A
jestli většinou na Music Infinity platí o paření to samé, jako v Národním
Divadle o smíchu, tak tentokrát byly ledy prolomeny. Posledních dvacet minut se
pařilo s rukama nad hlavou jako kdyby šlo o set TOP 10 světového DJe.
V záplavě hudebních emocí by bylo snadné opomenout videoprojekci, ale byla tam a
musím říct, že se povedla na výbornou. Oba účinkující měli k sobě svého mistra
pohyblivých obrázků a každý z nich na to šel jinou cestou. Sonority měl po boku
dva VJe, jeden jménem Initi, druhým pak byl Tomáš Kandel. Pestrou videoprojekci
doplnili například zajímavým a celkem efektním snímáním pohybu rukou v prostoru,
kdy se na jejím základě měnily obrazce na plátně. Určitě bych se přimlouval za
ještě větší využití tohoto efektu při dalších vystoupeních. VJ Jim Myogenic,
kterého měl k dispozici Jon Hopkins, zas dával přednost velmi barevné, docela až
dětské kresbě, která však svými motivy rozhodně dětská nebyla. Barvy i
zpracování byly naprosto parádní a s Jonovou hudbou se nesmírně vyjímaly.
Výtečnost večírků Music Infinity v Paláci Akropolis i nadále přetrvává. Člověk
si ale při nich uvědomí jeden nemilý fakt, a to, jak může být 150 minut tak
neuvěřitelně krátkých. V měsíci květnu tam na své pravidelné, ale i nové
návštěvníky čeká Tim Hecker a určitě by byla škoda jeho vystoupení propásnout.
Kdo ví, jaké nás opět čeká překvapení:). |
