Může smutek dávat radost? Po včerejším vystoupení projektu Digitonal v rámci dalšího vydání Music Infinity v Paláci Akropolis muselo být jasné, že ano. Já to tak mám pokaždé a mohu se klidně oddávat depresivním Portishead. Hudba je radostí, ať už má jakoukoliv náladu a Digitonal to myslím cítí podobně. V jejich podání není vážná hudba tak vážnou, elektronika tolik neosobní, v jejich podání vám hudba vykouzlí úsměv na rtech, byť tváře máte zmrzlé jak kámen.

Raději jsem vyrazil dříve. Znám pražskou hromadnou dopravu, když napadne trocha sněhu. Ta časová rezerva nakonec přišla vhod, protože i bez předskakujících hudebníků začal koncert již krátce před půl devátou. Parket však liduprázdný, u vchodu do Paláce Akropolis dveře netknuté. Že by lidé spoléhali na dochvilnost pražských řidičů? Naštěstí je Akropole terén členitý a s prvními tóny linoucích se hlavním sálem se z jednotlivých zákoutí vynořovali další a další návštěvníci. Nakonec to nedopadlo tak zle, sál se zdál opticky plný a v klidu jste si mohli vyhlédnout vhodné místo k poslechu. V Paláci Akropolis to však nikdy není žádná alchymie a souhra náhod. Velmi pěkný zvuk lze „naladit“ po celé šířce i déle parketu. Krátce „poladila“ i pětice účinkujících. Joanna Margaret McLees netradičně vyvedené cello, na kterém struny držely pouze na střední dřevěné části nástroje, jinak celá klasická dřevěná konstrukce chyběla, Amy Rebecca Laurillard Butterworth v ruce svírala již „normální“ housle, Joshu Doherty stál před laptopem a bicím automatem, stejně tak před zářící obrazovkou postával Andrew Dobso, který však sem tam vytáhl i svůj klarinet a chopil se také mikrofonu pokaždé, když děkoval za bouřlivý potlesk. Do pětice chybí ještě jeden, Jim Myogenic. Ten měl na starosti osobitou videoprojekci.

Páteří celého vystoupení bylo bezpochyby nové album „Say Your Light For Darker Days“ plné „vážné“ hudby doplněné o decentní elektroniku, hlavně pak bicí automat. To okolo jsou převážně hudební nástroje, úplně ty klasické a přesto to tak nádherně zní. Anebo spíš právě proto! Housle, cello, viola, klarinet, harfa nebo klavír. Bohužel některé nástroje musely chtě-nechtě znít z počítače, ač třeba v případě harfy to byla škoda veliká. Ta by celému, komorněji pojatému koncertu, dodala další rozměr. Dvě krásné hráčky na smyčcové nástroje však také udělaly „své“ a kde jiný koncert končí u dvojice ponořené v klávesnici svého laptopu, tam Digitonal rozehrávají svou neuvěřitelnou hudební symfonii, při které si skutečně můžete říct - je to živák. Z CD to na mě až tolik nepůsobilo, na koncertě však hudba Digitonal zněla poněkud smutně. Možná spíše melancholicky. Se zavřenýma očima to byl celý příběh, který se vám začal odvíjet před očima a musím říct, že v mém případě to byly jen příjemné okamžiky. Smutek a melancholie mohou být skutečně radostné a Digitonal svou hudbou radost určitě přinesli.

V hudbě Digitonal lze slyšet mnoho různých elementů a byť jejich produkci spojuje hlavně symbióza klasických hudebních nástrojů, líbezné melodie a přiměřené dávky elektroniky, slyšet v ní můžete řadu atributů. Třeba sérii kompilací Café del Mar, ke které má jejich hudba blízko snadnou uchopitelností a přístupností bez zbytečného experimentování. Klidně by se dalo říct, že Digitonal znějí komerčně, zároveň se však vyhýbají tomu, aby zněli tuctově. V některých skladbách si jen odmyslíte beat a modulace acidového zvuku dají vzpomenout Jeana Michela Jarreho. Jiná skladba zas začíná téměř totožně, jako „Bujón“ od Midi Lidi, to už se však netýká jejich poslední desky. IDM projekty jako Boards Of Canada či Nightmares On Wax by si s Digitonal také mohli s klidem na srdci půjčovat své fanoušky a sóla klarinetu v některých skladbách zase celkem věrně připomínají našeho Floexe.

Digitonal jsou přístupní širokému spektru posluchačů, však mimo „elektronických“ akcí pravidelně hrají i na koncertech a festivalech klasické hudby. V Praze byli už po druhé a dle jejich slov se jim tady moc líbí a rádi tu hrají. Moc rád bych si je dal někdy příště třeba v nějakém „vážnějším“ prostoru, Státní Opera by jim slušela :). Palác Akropolis ovšem jakbysmet a na tento jejich koncert budu vzpomínat rád a dlouho. Melancholii s nimi jsem si totiž náramně užil.